Země je izolována od okolního světa, a tak není zrovna jednoduché získat detailnější informace o její armádě. Hrubý obrázek si však učinit lze.
Letectvo KLDR se stalo samostatnou složkou armády v roce 1948. Jeho hlavním posláním je ochrana vzdušného prostoru s tím, že všechny ostatní úkoly, jako je podpora pozemních vojsk, letecká přeprava či logistická podpora, stojí na žebříčku důležitosti až na druhém místě.
Základní doktrína a taktika byla převzata ze Sovětského svazu a Číny a byla doplněna o vlastní zkušenosti zejména z těžkého bombardování v průběhu korejské války na počátku padesátých let minulého století. Největší prioritu tak má protivzdušná obrana, zajišťovaná jak leteckými útvary, tak i protiletadlovými raketovými systémy. Velká část jejích vojenských objektů, jako hangáry, opravárenská zařízení či skladiště munice a paliva, jsou ukryta hluboko v podzemí, nebo alespoň v odolných krytech.
Masivní výstavba severokorejského letectva byla zahájena až po skončení korejského konfliktu. V jeho průběhu byla všechna letiště v zemi zničena, a tak bylo ve druhé polovině padesátých let ve spolupráci se SSSR postaveno prvních asi deset vojenských letišť. V roce 1961 pak obě země uzavřely dohodu o spolupráci s mnoha tajnými dodatky, na jejímž základě v následujícím roce KLDR obdržela první nadzvukové stíhací letouny MiG-19 a protiletadlové řízené střely země-vzduch S-25 Berkut. Již v roce 1965 pak byly dodány modernější stroje MiG-21F a rakety S-75 Dvina.
Spolupráce se sovětským Ruskem a následně také s Čínou pokračovala i v dalším období, a tak na počátku osmdesátých let přišla další vlna modernizace a vyzbrojování. Letectvo KLDR při ní získalo kolem 150 strojů MiG-21, asi 60 stíhacích-bombardovacích MiG-23P a stíhacích MiG-23ML a z Číny asi 40 letounů Q-5 Fantan (některé zdroje hovoří až o 150 kusech). Zaváděny byly také vrtulníky Mi-4, Mi-8, Mi-24 a americké stroje Hughes. Ačkoliv v posledním případě šlo o civilní variantu, existuje předpoklad, že byly vrtulníky v zemi přizpůsobeny pro nesení minimálně střelných zbraní či neřízených raket. Ve výzbroji se však v průběhu doby objevilo mnohem širší spektrum stíhacích, bombardovacích či dopravních typů, jako třeba MiG-15, Su-7, Su-25, L-39C, Il-28, An-24, An-2, Il-14, Il-76 a další, opět převážně ruské, případně čínské provenience. Patrně již v roce 1988 byly dodány první stíhací stroje MiG-29, jejichž počet postupně narostl až na čtyři desítky.
A v jakém stavu je severokorejské letectvo dnes? Na první pohled působí impozantní silou – více než 110 tisíc příslušníků, zhruba sedmdesát leteckých základen a na nich kolem 1200 letadel všech kategorií. Otázkou však zůstává jejich provozuschopnost a technický stav, vzhledem k tomu, že na zemi jsou mezinárodním společenstvím uvalené přísné sankce. Nejdůležitější jednotky jsou soustředěné v okolí hlavního města Pchjongjangu a dále pak v jižních provinciích. Severní Korea se snaží vyvarovat hrozby zničení svého letectva jediným útokem, a tak kromě standardních letištních ploch může využívat některé poměrně kvalitní dálnice, na nichž není prakticky žádný provoz, vzhledem k tomu, že auto v zemi téměř nikdo nevlastní. Velká část zejména stíhacího letectva je dislokována v blízkosti demilitarizované zóny a představuje tak reálnou hrozbu pro sousední Jižní Koreu.
Dalším problémem letectva KLDR bude zřejmě kvalita výcviku jeho personálu. Odhady hovoří o tom, že piloti nalétají ročně jen kolem 10–25 hodin, a to zejména v důsledku špatného technického stavu letecké techniky. Na horní hranici náletů se navíc pohybují jen piloti elitních útvarů, jako například 57. leteckého pluku se stroji MiG-29 či 60. leteckého pluku s MiGy-23. Každopádně oproti jiným složkám armády jsou na tom letci stále relativně dobře, a to hlavně kvůli lepšímu materiálnímu zabezpečení a mzdě. Tomu odpovídá i morálka, která je v letectvu jednoznačně nejvyšší. Také proto nelze ani přes množství problémů severokorejské letectvo příliš podceňovat.