Luxusní výkladní skříň společnosti Red Bull, respektive její letecké odnože Flying Bulls – tak by se dala nazvat výjimečná budova stojící na východní straně letiště Salcburk. Hangar 7 představuje vyvrcholení dlouhodobého úsilí mnoha nadšenců, kteří vytvořili vzácnou sbírku létajících historických strojů.

Historie Flying Bulls Collection se začala psát již v osmdesátých letech minulého století, kdy tehdejší dopravní pilot společnosti Tyrolean Airways Sigi Angerer propadl vášni pro stará letadla. Procestoval téměř celé USA, než našel svůj první vysněný stroj – North American T-28A Trojan. Převezl jej do rakouského Innsbrucku, zrestauroval a začal předvádět na mnoha airshows. Dalším jeho projektem byl druhoválečný stíhací letoun F-4U-4 Corsair, který zpočátku provozoval pro amerického vlastníka.

Nádherně zrenovovaný F-4U-4 Corsair.

Mezitím se ve sponzorování letadel začala angažovat společnost Red Bull, jež podpořila skupinku jiných nadšenců, kteří také v Innsbrucku v roce 1997 zrenovovali a zprovoznili bombardér B-25J Mitchel. Jak se počet letadel dále zvyšoval, bylo jasné, že letiště v Innsbrucku neumožňuje další rozšiřování potřebných prostor, a tak vznikla myšlenka na vybudování nového zázemí v Salcburku. Všichni zainteresovaní piloti a technici proto v roce 1999 založili sdružení „The Flying Bulls“. V létě roku 2003 otevřeli expoziční Hangar 7 a o rok později sousední Hangar 8, sloužící k opravám a údržbě provozované letecké techniky.

Architektonický skvost

Žádný popis nedokáže přesně vystihnout pocity, které se vás zmocní při prvním vstupu do hangáru 7. Ačkoliv jeho výstavbu si vynutily praktické důvody, hned od počátku byl koncipován tak, aby nešlo jen o účelovou stavbu, ale aby se zde kromě letadel setkala i výjimečná architektura a umění a aby se budova stala jakýmsi svatostánkem, v němž se budou pravidelně scházet všichni příznivci letectví.

Plánování a výstavba hangáru trvala dlouhé čtyři roky. Důvodem bylo kromě koncepce a architektury také použití nejmodernějších technologií a materiálů. Zhruba sto metrů dlouhá a 67 metrů široká budova o výšce 14,5 metru zvenku připomíná profil leteckého křídla. Model hangáru dokonce prošel testováním v aerodynamickém tunelu. Základ objektu tvoří nosná ocelová konstrukce o celkové hmotnosti 1200 tun a pomocná konstrukce o hmotnosti 280 tun, na níž je instalováno celkem 1754 skleněných panelů o celkové ploše 7000 m2, vážících dohromady dalších 380 tun. Velká část hangáru je navíc podsklepena – v přízemí se nachází například vzduchotechnika či luxusní sociální zařízení.

Hangar 7 rozhodně není běžné letecké muzeum – už jen proto, že všechna vystavená letadla jsou plně funkční a v průběhu roku se účastní řady akcí po celé Evropě. I díky tomu je zde nikdy nenajdete ve stejném složení. V době naší zářijové návštěvy jsme však mohli obdivovat většinu z nich.

Sbírka se rozšiřuje

Všechny stroje jsou zde prezentovány spíše jako drahé šperky – dokonale nablýskané s dostatkem světla. Celý prostor má působit harmonicky, což také působí, nicméně pokud nás zajímají jen a jen letadla a nic jiného, najdeme i pár detailů, které mohou celkový dojem někomu kazit. Příkladem může být třeba hned u vstupu stojící cvičný proudový letoun Alpha Jet. Z jedné strany jej totiž zakrývala jinak nádherná formule a také dvojice palem v květináčích. Rychlá auta pak doplňovala i další stroje. Naštěstí Flying Bulls vlastní hned tři Alpha Jety, druhý z nich stál na opačné straně hangáru a dal se fotografovat přece jen lépe.

Interiéru v době naší návštěvy vévodil slavný americký bombardér B-25J Mitchell.

Celému hangáru dominoval uprostřed stojící stříbrný B-25J Mitchell. Při naší návštěvě šlo o největší stroj uvnitř, avšak v hangáru bývá vystavena i patrně největší perla – Douglas DC-6B, který dříve létal jako prezidentský stroj jugoslávského maršála Tita. DC-6B byl tentokrát v sousedním hangáru 8, kde na něm probíhala pravidelná údržba. Přes zasklené stěny jej však bylo možné i tak spatřit. Lahůdkou pro našince je také již zmiňovaný americký palubní stíhací letoun Corsair. Perfektně zrestaurovaný stroj má sice barvy americké US Navy, nicméně ve skutečnosti sloužil jen v ozbrojených silách Hondurasu.

V barvách Flying Bulls však nelétají jen historické stroje. V hangáru 7 tak můžete spatřit třeba i turbovrtulový Pilatus Porter PC-6 nebo jednomotorovou Cessnu CE-208 Caravan ve verzi vybavené dvojicí plováků. Své zastoupení zde mají i akrobatické stroje, a to jak staré, tak i moderní. Ty první reprezentuje Boxing PT-17 Stearman, ty druhé třeba Extra 330SC. Své místo ve flotile Flying Bulls, a tudíž i v hangáru, pak našlo také několik vrtulníků – vedle velmi rozšířeného stroje Bolkov Bo-105CB jsou to zejména Bell 47 z roku 1966, jehož původní verze proslula již během korejské války, či nejnovější přírůstek, legendární bitevní Cobra ve cvičné verzi TAH-1F. V dohledné době by pak měl do sbírky přibýt také slavný americký dvoumotorový stíhací letoun z druhé světové války – P-38L Lightning.

Douglas DC-6, v němž létal maršál Tito.

Za jídlem i uměním

Jak bylo řečeno již v úvodu, Hangar 7, to nejsou jen letadla. Lze jej doporučit rovněž milovníkům kvalitní gastronomie. Dva bary, z nichž jeden je zavěšen pod stropem hangáru, doplňuje luxusní restaurace Ikarus, v níž si dávají dostaveníčko i světové celebrity, jako třeba Michael Schumacher či Naomi Campbell. Každý měsíc se zde střídají ti nejlepší šéfkuchaři z celého světa, kteří nabízejí své vlastní kulinářské speciality. Cenově se tato restaurace vyrovná těm nejlepším podnikům v Praze, na rezervaci se však někdy čeká i dva měsíce.

Na své si pak v Salcburku mohou přijít i obdivovatelé umění. Pravidelně se zde totiž pořádají různé výstavy, v podstatě nijak nesouvisející s létáním. Jelikož se v obrazech příliš nevyznáme, zaujal nás zejména jakýsi meditační prostor vytvořený z balíků slámy, v němž se člověk mohl posadit a jen v minimálním světle pozorovat nekonečný písek padající ze stropu. V hangáru 7 tak můžete jen během chvíle zhlédnout zajímavá letadla, ale příjemně tu lze strávit třeba i půl dne.