To letadlo totiž není vlečný Trenér, ale Citation dvojka, a nejsme v aeroklubu v Čechách, ale na Floridě. Nicméně chlapečci si tu hrají stejně jako u nás, jen mají větší a dražší hračky... Každý, kdo má papíry na letadlo a trochu roupy, hned potom, co se promotá a domotá aspoň jednou do Chorvatska (přinejhorším to jde pořád podle dálnice, létáme přece IFR – I Follow Road), si začne plánovat Floridu. Protože v každé letištní hospodě je vždy aspoň jeden „flígr“, který buď na Floridě létal, nebo aspoň slyšel, jak tam někdo létal a jak je to tam fakt bezva. Všude samá letadla a letiště a pořád laťové počasí a všechno je tam tak nějak skvělé, i ta tráva je tam zelenější...

Úřady, hustý provoz a angličtina

Úřadování a papírování před létáním v USA se stalo tématem mnoha samostatných textů. Realistické je v lednu začít zařizovat a začátkem dubna odletět. Americké úřady sice mají lhůtu 90 dnů na vyřízení žádosti, ale vyřizují mnohem rychleji, takže se to dá zvládnout. A dá se to zvládnout i s vlastnoručně vyrobenými handicapy, jako v našem případě, když jeden z pilotů – účastníků výpravy – usnul v noční tramvaji a byl zbaven tašky s doklady (a laptopem a penězi a vůbec vším), včetně již části ulovených bobříků, zejména pak pasu s vízem. Vše jsme ale zvládli a letos na jaře jsme letěli.
 Je třeba nepodcenit validaci leteckých papírů a předem dojednaný ústní pohovor na některém úřadu FAA. Pohovor není ani tak o létání, jako spíše o tom nevyvolat dojem pobudy nebo bojovníka za svobodu něčeho nebo někoho – tričko s portrétem Che Guevary kupříkladu není nejvhodnější.
 Po validaci papírů zbývá se validovat de facto, tj. půjčovně letadel prokázat, že na to máte pilotně. Což problém nebývá, Cessna 172, nejčastěji půjčované letadlo, je hodné letadélko a ve vzduchu drží pomalu samo. Problém bývá jinde, ve velmi hustém provozu a návazně v letecké angličtině. Tohle někteří naši flígři řeší mazaně: vyhýbají se velkým letištím a vůbec prostorům, kde by hrozila přílišná komunikace po rádiu. Jde to, na Floridě je tolik možností, kam letět, že se opravdu dá skákat čtrnáct dní z jednoho malého letiště na druhé, aniž by vás to omrzelo. My jsme se k problému postavili čelem – naším cílem bylo, kromě turistiky, letecky trochu vyrůst a prostě tu americkou leteckou angličtinu zvládnout
 a zvládnout i ten velmi hustý provoz. Vyřešili jsme to tak, že jsme si – ač jsme nemuseli – na pár hodin najali instruktora, který s námi létal. Záměrně jsme pak křižovali prostor s velkým provozem – létali jsme s cessnou nahoru a dolů podle jihovýchodního pobřeží Floridy, mezi Miami Beach a West Palm Beach. Tam je jedno letiště za druhým, od velkých mezinárodních přes hodně rušná místní Executive letiště až po malá pro General Aviation. Takové létání přináší hodně vzrušení, přistávali jsme úplně propocení. Například při míjení Fort Lauderdale nás ATC cpalo na pobřežní čáru a k zemi, nejdřív 500 ft, pak níž a pak ještě níž. Když jsme letěli pod úrovní horních pater hotelů na pláži, bylo nám všelijak, ale kontrolor byl konečně spokojený
 a pak nám ještě řekl, že z protisměru pod námi nás vykřižuje provoz a skutečně: pod kolečky naší cessny se mihnul vrtulník. O kus dál nás ve výšce 3500 ft příčně podlétl (ano, podlétl) DC-9 po startu. A pak že to nejde…
 Vřele doporučuji se v takovém provozu rozlétat s instruktorem, letět sám bych se asi trochu bál. Výhodou ale je, že se člověk dostane mezi velké kluky a holky: když jsme startovali z West Palm Beach, byli jsme pořadí tři. Pořadí jedna byla volací značka „Trump One“. Koukám, koukám a opravdu, před námi roluje salónní Boeing 727 s nápisem „Donald Trump One“ na trupu.
 A navíc jsme, a to hned několikrát, letěli kousek od Standova a Šáriny nového bejváku!
 A ještě k angličtině: kromě toho, že místní občas používají jiná slova než evropští letečtí dispečeři a že zkracují (pro ně) zřejmé věci, tak také, prosím pěkně, neumějí vyslovovat anglicky! Než jeden přijde na to, že podivné krknutí v rádiu „véraarjaa?“ znamená žádost věže o udání polohy („where are you?“), pěkný kus Floridy přeletí… Zodpovědně řečeno, naše výprava se, z leteckého hlediska, po celou dobu nejvíce prala právě s komunikací. Ze začátku více, ke konci méně, ale pořád nám něco unikalo. Za účelem boje s tímto fenoménem jsme se navykli říkat kouzelnou větu „Say again, I am a student foreign pilot“, kterou jsme použili vždy, když jsme někomu nerozuměli. Docela to pomáhalo, většinou řečník trochu zkrotl a začal mluvit normálněji. Sklouzávalo to pak ale k tomu, že tato věta byla také několikrát použita v pozdních nočních hodinách v barech, kde jsme sice také začínali blbě rozumět, ale důvody byly jiné, do leteckého časopisu se nehodící k rozpitvávání.

Key West, Everglades, Kennedy Space Center

Hlavním důvodem, proč člověk létá letadlem, by mělo být to, že chce někam doletět. Záměrně píši „by mělo“. U takovýchto koníčků totiž bývá dost často cílem samotná cesta. Třeba takoví radioamatéři – pro ně je spojení vším, když se konečně s někým spojí, vlastně si ani nechtějí nic říci. Stejně tak je to v malém letectví. Odpoledne se letí do Vrchlabí, a to ne proto, že něco ve Vrchlabí potřebujeme, ale protože se letí do Vrchlabí.
 Florida je krásná v tom, že je opravdu kam a za čím letět. Třeba takový Key West, tam letí každý, kdo si na Floridě půjčí letadlo. Je to sto mil od pevniny, ale letí se tam nad řetězem ostrovů. Člověk se drží dálnice (tedy typický let IFR), a když si jeden neusekne křídlo lanem od jednoho ze dvou „proticastrovských“ špionážních balónů, nemá se moc co stát. Key West je takový americký Mácháč, ale pár dní se tam přežít dá. Když se nám tam rozbilo letadlo a museli jsme tam pár dní zůstat, tak jsme si říkali, že se nám to mohlo rozbít i na horších místech. Teplé moře, koupání, lodičky, vodní i pozemní skútry ... a hospody, mraky hospod. Pro nás bylo těch pár dní ozvláštněno tím, že na Key Westu je velká, několikasetčlenná česká a slovenská komunita, která pracuje většinou právě ve službách. Česky se tam člověk docela domluví i na letišti.
 Známé mokřiny Everglades jsou další „dostoprimečátelností“ (jak říkáme my Češi, kteří ještě měli povinnou ruštinu), jež si zaslouží návštěvu. Jde o bažinu, která je ve skutečnosti mělkou a pomalu tekoucí řekou, asi tři sta kilometrů dlouhou a podle situace několik desítek kilometrů širokou, plnou aligátorů, krokodýlů, vodních ptáčků a kytiček, prostě všech organismů, jež běžně rostou a žijí v bažinách, včetně Indiánů. Většina plochy Everglades je totiž právě indiánskou rezervací a patří jim. Největší chybou při pokusu podívat se do Everglades je přistát na letišti Everglades. Tam toho moc není, zejména pro turisty. Naopak, správné letiště pro návštěvu této divočiny je hlavní Executive letiště v Miami, Kendall-Tamiami. Odtud je to nejblíže k turisticky nejpřístupnější oblasti, k Alligator Alley.
 Další místo, kam letět, je samozřejmě Kennedy Space Center. Bylo by chybou si vyhradit na návštěvu méně než den. Nejbližší, respektive jediné možné letiště je Merrit Island. Tam už jsou na takové zvídavé turisty zařízení, půjčují tam auta a za nějakých patnáct minut z letiště jste u raket a raketoplánů.
 Celé západní pobřeží Floridy lemují města (a letiště) s ne zrovna originálními jmény – třeba jako Naples, Venice, St. Petersburg. Doslova posetá letišti je potom oblast jezer ve střední Floridě, kolem Kissemmee, Lake Wales, Polk City a Lakelandu. Nechybějí ani letecká muzea, ve vzduchu se potkávají mustangy, texany a vůbec kdeco. A všude po Floridě jsou rozeseta kvanta soukromých letišť, kde se ale smí přistát jen se svolením majitele.

Chalet Susane a Boeing Stearman

Ač bez místních kontaktů, přece jenom se nám podařilo na jedno takové privátní letiště dostat – objednali jsme si jeden nocleh v hotelu Chalet Susane, kousek od Lakelandu. Hotel z roku 1931 jako by vypadl z filmu „Někdo to rád horké“. Přistanete na letišti, přiběhnou bellboyové a rovnou z letadla vezou kufry na pokoj. Podařilo se nám tam být jen jednu noc, ale stálo to za to a vřele doporučuji, to místo má prostě svůj genius loci. Ostatně, plno pak bylo proto, že se tam konal slet Boeing Stearmanů, jejichž přílet jsme, aspoň zčásti, ještě viděli.

Sun ´n Fun a hydroplány

Kromě turistických atrakcí obecných je Florida plná atrakcí leteckých. Už popsaný Kennedy Space Center je v tomto smyslu podobojí – myslím, že si tam na své přijde jak zažraný milovník letectví a letecké historie, tak běžný návštěvník lunaparků a matějských poutí. Velkou poutí, ale jen leteckou, je festival Sun ´n Fun v Lakelandu. Koná se v dubnu a po Oshkoshi jde o druhý největší americký sraz malého letectví. Zajímavý je také tím, že v Americe otevírá sezónu. Vždy je na co koukat: nespočet vystavovatelů, mraky malých letadel, stánky všech myslitelných světových výrobců, včetně všech větších českých. K tomu desítky moderních rour – kromě Raptora a B2 snad vše, co má americká armáda a letectvo ve zbrani. Napočítali jsme tam letos jedenáct L-39, dokonce tam byla i jedna L-159 našeho letectva. Desítky warbirdů: Mustangy, Corsairy, Hellcaty, Lightningy, Mitchelly... to kdyby bylo v Roudnici! K tomu připočtěte velmi bohatý letecký program, každý den a po celý den, včetně Thunderbirds, a navíc pro nás neobvyklá noční letecká show.
 Ovšem nejvíc nás zaujalo představení amerických ultralightových orlů. Vysvětlím: kus od normální přistávací dráhy je po dobu Sun ´n Fun vyhrazena další dráha pro starty a přistání ultralightů.
 A co tam ti chlapci předváděli, to nám bralo dech. Létalo se tam opravdu na čemkoliv, na samokřídlech s motorkem za zády i na docela hezkých a rychlých strojích. Létající stroje se ale naprosto lišily svými přistávacím rychlostmi, ke dráze se v každém okamžiku blížilo na přiblížení kolem dvaceti vzducholetů, míjely se a míhaly se kolem sebe, rotaxy řvaly v boji o život, do toho rolovaly stroje, jež chtěly odstartovat, no mumraj! Nevím, jak je to možné, ale viděli jsme jen jednu havárii, když stroj, který byl pouhou tyčí s křídly a kormidly, vepředu ukončenou motorem, pilot na té tyči seděl obkročmo jako na bidýlku, nezvládl přistání. Viděli jsme to jen z dálky, tak ani nevíme, kam si tu tyč vrazil…
 Další leteckou atrakcí, kterou Florida nabízí, je školení na hydroplány. My jsme se nechali vyškolit u klasiky v tomto oboru, u Jack Browns Seaplane ve Winter Haven. Školí se tam na Super Cubech, dělají to efektivně a rychle. V Česku jsou dost „profláklí“, i zde se už o nich psalo, a byli jsme mezi českými frekventanty v pořadí někde mezi třetí a čtvrtou desítkou školených. Což je dost vysoké číslo, vezmeme-li v úvahu, že v Česku není ani jedna povolená hydroplánová plocha a ani jeden hydroplán.
 Velkou výhodou návštěvy Sun ´n Fun a kurzu hydroplánů u Jack Browns Seaplane je to, že se obojí nachází celkem nedaleko od SeaWorldu v Orlandu, jednoho z největších oceanárií na světě. Ta výhoda spočívá v tom, že se tam dá odložit případný palubní personál, tedy stevardky, máme-li s sebou nějaké, a všichni jsou pak spokojení. Naše výprava na to ale přišla až poslední den…

Mustangové!

Poslední a nejkrásnější, co jsme si na Floridě zkusili, bylo létání s Mustangem. Míním tím pravého velkého P-51 Mustanga! To je komerčně, tedy bez známostí, možné jen na jednom místě na světě, v Kissemmee ve střední Floridě. Jmenují se Stallion 51, mají dva dvoumístné TF-51D Mustang a budou létat, dokud to technicky půjde. Tedy, to nám neříkali, to říkám já ze zkušenosti z provozování jiných podobných warbird aktivit – jednoho dne to prostě dolétají. Zkrátka jsme to museli zkusit i přesto, že to nebylo právě zadarmo. Ale, jak říkají u Cimrmana: „Přátelé, řeknu vám, stálo to za to!“ Byla to nádhera.
 Začali jsme prohlídkou jejich hangárů, celkem vtipně nazvaných „Area 51“. Stojí tam hned několik, tuším pět, jednomístných mustangů. Vypiplaných, že to víc snad ani nejde. Vedle toho stála naprostá rarita – letuschopná FW190D. Sice s motorem Allison, ale i tak! Do dalšího hangáru jsme se nedostali, ale údajně tam stojí Me 262 s dalšímy warbirdy. Den po našem odletu si tam majitel přivezl k ustájení Spitfira Mk. V s válečnou historií. A to neuvádíme další, méně zvučné stroje.
 Mustangy pro létání, dva P-51D, byly postavené v létě 1945 a dodatečně přestavěné na standard TF-51, tedy na dvousic. Létá se samozřejmě ve dvou, vpředu sedí instruktor, vzadu žák, respektive klient. Zadní kokpit je nicméně plně přístrojově vybaven, pouze ovládání podvozku, odpovídač a panel rádia se nacházejí jen vpředu. Jedinou změnou, viditelnou zvenku, je více vypouklá bublina překrytu kabiny. Oba Mustangy mají stejné zbarvení, bílo-modré dle vzoru 353FG z Duxfordu a Yoxfordu z konce války, obě letadla se jmenují Crazy Horse. Kulomety tam nenajdete, pouze atrapy hlavní. V ocasních plochách jsou instalovány kamerky, jež natáčejí celý let. Poskytují se jednak vyhlídky, jednak „vyváděcí“ lety a konečně dvoudenní přeškolení na typ. Chvilku jsme v kolektivu naší výpravy diskutovali, jestli si někdo z nás polepší v dohledné době natolik, aby si za dva milióny dolarů koupil nějakého hezkého mustanga, ale nějak to nevypadalo, tak jsme si místo přeškolení koupili jen ty vyváděcí lety. Spočívají v tom, že po krátké pozemní přípravě se jde do letadla, pilot odstartuje, a pak vám předá řízení. Sice je pořád ve střehu, pořád vám říká, co ano a co ne, ale zasahuje, až když jde do tuhého. Všem nám to samozřejmě nedalo, a už jsme tam švihali lopasy, výkruty, zvraty, překruty a všechno podobné. Vyváděcí pilot nám již při přípravě vše dovolil, zakázané jsme ale měli souvraty („hammerheady“) a negativní géčka. Prý kvůli palivové soustavě a kvůli němu, říkal. Co ale zapomněl říct, bylo, že není dobré dělat prudké obraty ve vysokých rychlostech, že hrozí pád na vysoké rychlosti („high speed stall“). Načež jsem při letu nezaváhal, při cca 320 Kt jsem chtěl udělat prudkou bojovou zatáčku, a – bác ho: laminární profil křídla to nemá rád, urvaly se proudnice, vztlak šel do háje a už jsme metali takovou divnou rychlou spirálovývrtku: vždycky jsem o tom četl, a vida, je to pravda, existuje to! Můj pilot z toho moc nadšený nebyl, ale vybral to, vrátil mi řízení a pak už jsem tolik netlačil na pilu. No, aspoň nezapomene na zákazníky z Czech Republic – byli jsme tam prý první tohoto druhu, tak jsme nás tam snad uvedli ve velkém stylu…
 Mustang je velmi poslušný, citlivý na kormidla a křidélka jako úzký Zlín, jen s velkými setrvačnostmi, protože je mnohem těžší, a gyroskopický moment má na druhou stranu. Když člověk přidá plyn, letadlo za těmi šestnácti sty koňmi poskočí kupředu. Na přistání se odbrzďuje prudkou zatáčkou z baselegu, tedy na finále se nechodí rovně, sedá se na hlavní kola na cca 120 Kt, nikdy ne na tři body, klapky jdou na neuvěřitelných 60 stupňů. Letadlo je nicméně celkově velmi poslušné a velmi pilotně přátelské. A jak let shrnout pro nepiloty? Létali jsme nad mraky, létali až nahoru ke slunci, zažili jsme nebeský tanec, tanec mezi anděly. Když budete moct, jděte do toho! Ale rychle, než s tím někdo praští o zem…
 Ve vzduchu kolem Kissemmee létá spousta dalších unikátů, texanů jsme ve vzduchu potkali několik, k tomu hned několik dakot, potom i několik dvouplošníků mně neznámých typů. Ve vzduchu se pořád něco dělo.
 Na všech letištích jsou k vidění ne desítky, ale stovky letadel – cessničku tam dávají snad na sociální podporu, mooneye, beeche, cirrusy, malé i velké pipery, malé bizjety, velké bizjety, ještě větší bizjety, veteráni váleční, pováleční i předváleční, ultralighty včetně mnoha typů české výroby, desítky a desítky letišť. A celý rok je tam zelená tráva...