Ještě v roce 1960 mezi tři „top“ profese patřily stevardky, modelky a herečky. Za kouzlem se však skrývala i tvrdá realita. Hostesky byly pravidelně váženy, měřeny a musely splňovat řadu dalších přísných kritérií. Dosažení třicátých narozenin bylo důvodem k odchodu do „důchodu“, těhotenství nebo uzavření manželství znamenalo okamžitou výpověď.
 Změny, jednak právní, jednak z pohledu vnímání okolí, nastaly až v několika posledních dekádách, kdy stevardky musely čelit situacím od únosu letadla, přes požár v kabině až po porody na palubě v několika tisících metrech výšky.

Začínali pouze chlapi

Péče o cestující na palubě, neboli In-flight Service, byla poprvé zavedena již v roce 1922. Tehdy letecká společnost Daimler Airways najala první stevardy, jimž se říkalo „cabin boys“. Profese to byla tedy pouze a výhradně mužská až do již zmíněného„revolučního“ roku 1930. Letecká společnost, kterou v roce 1930 Ellen Church přesvědčila, aby ji zaměstnala, se jmenovala Boeing Air Transport (později přejmenovaná na United Air Lines). Jejím hlavním argumentem bylo, že na palubě letadla chybí zdravotní sestra, tedy někdo, kdo kromě morální podpory a občerstvení poskytne cestujícímu něco navíc.

 „Představte si na palubě krásnou mladou ženu, která je součástí posádky. Představte si tu obrovskou publicitu a vliv na cestující veřejnost. Uvědomte si rovněž význam toho, že na palubě bude někdo, kdo umí nejen servírovat jídlo, ale bude se starat i o blaho cestujících.“
 Těmito slovy přesvědčila vedení BAT natolik, že ji okamžitě jmenovalo šéfstevardkou a pověřilo náborem a výcvikem prvních osmi letušek, bývalých zdravotních sester. K podtržení profesionality bylo rovněž rozhodnuto, že stevardkám budou ušity uniformy.
 Po útlumu civilního letectví během 2. světové války došlo k bouřlivému rozvoji. Létalo se více a většími letadly a žádná letecká společnost, která si chtěla v konkurenčním boji udržet svoji pozici, se bez letušek neobešla. V roce 1951 sloužilo na palubách amerických letadel 3400 mladých žen. Vznikaly první školy a výcviková zařízení a již nebylo podmínkou, že stevardka musí být zdravotní sestra. Začal se klást důraz na jiné aspekty. Tak například jedna příručka z roku 1950 říká, že perfektní stevardka musí mít vlastnosti vojenského instruktora, kvalitu matky a podřízenost gejši.
 I v padesátých letech u amerických leteckých společností stále platilo pravidlo, že letuška musí být svobodná, a tak dilema „Wings or Rings“ v té době řešilo mnoho mladých dam. Kariéra stevardky tehdy v průměru trvala dva roky, poté se děvčata vdala a velmi často byl jejich vyvoleným pilot, nebo někdo z cestujících…
 Z hlediska dalšího vývoje profese stevardek byl průlomový rok 1952, kdy americký letecký úřad CAA vydal závazný požadavek, že všechny stevardky musí být pravidelně cvičeny v řešení nouzových situací za letu. Začalo docházet k prvním nedorozuměním a problémům, neboť ne vždy byly marketingové a obchodní požadavky dopravců na přístup k cestujícím za letu stanoveny tak, aby nedocházelo k porušení bezpečnostních postupů CAA.

Uvolňování mravů

V šedesátých letech minulého století, v době zavedení transkontinentálních a transatlantických nonstop letů letadly Mc Donnell Douglas DC-8, Boeing 707 a Convair Coronado, dorazila i do oboru palubních služeb sexuální revoluce. Zkracovala se letová doba i sukně. Uniformy téměř přestaly být uniformami v původní podobě a důraz se kladl na sex-appeal. Letecká společnost Braniff zavedla například uniformy, které zpočátku připomínaly kosmonautický skafandr, a během letu stevardky odkládaly jednotlivé části, až byly pouze v košilce a krátkých sukních. Tato kampaň se nazývala „The Air Strip“. Dopravce Southwest Airlines v rámci kampaně „Love is in the Air“ najímal krásné dívky, jimž minisukně na palubě končily velmi vysoko nad koleny, a Modern Airlines měl na některých letech z Berlína do USA dokonce letušky „nahoře bez“.
 Kromě velmi spokojené, především mužské části cestujících tento vývoj přinesl pro letecké společnosti negativní efekty. Vznikaly pro Ameriku tak typické různé ligy nespokojených manželek nebo matek a do systému výběru letušek se vložily i odbory, které přišly se zákony o diskriminaci kvůli věku, vzhledu, rase a pohlaví. Byl stanoven nový název pro tuto profesi – místo „stewardess“ se začal používat termín „flight attendant“. A muselo přestat platit i pravidlo „svobodných a bezdětných“.

Přísný výběr

Profese však pro mnohé neztratila romantický nádech ani dnes, kdy se dá říci, že jde o normální a velice náročné zaměstnání, svázané mnoha předpisy a nařízeními. Jak vlastně vypadá výběr členů palubního personálu dnes?
 Každá letecká společnost má své požadavky a kritéria na jedné straně a na straně druhé musí dodržet pravidla a předpisy, které jsou pro tuto profesi stanoveny. Základním mezinárodním kritériem je například znalost angličtiny a zdravotní stav odpovídající 2. třídě ICAO nebo plnoletost.
 Letecké společnosti jako první krok při výběru volí konkurz, který buď pořádají samy, nebo prostřednictvím agentury. Zde se uchazečky a uchazeči dozvědí první informace o tom, co je čeká. V mnoha případech totiž přicházejí s velmi zkreslenými představami, získanými v různých filmech, seriálech nebo ženských časopisech. Při konkurzu se tedy většinou rozplynou představy o cestování do cizokrajných zemí, spojeném s popíjením long driků na plážích při dlouhodobých pobytech, s obsluhou cestujících v první třídě či s provdáním se za milionáře, nebo o pohádkově vysokých výplatách. Zůstanou většinou jen ty, jež alespoň částečně už dopředu věděly, do čeho jdou.
 Pokud projdou jazykovými testy, jejich zdravotní stav je v pořádku a vypadají dle představ aerolinek (některé společnosti na zevnějšek kladou velký důraz, především na tzv. BMI – poměr výšky a váhy), čeká je několikatýdenní školení, označované dle předpisu JAR-OPS počáteční výcvik. Podle výcvikové osnovy jednotlivých společností trvá pět až šest týdnů a probírají se v něm důležité předměty jako odborná angličtina, letecké předpisy a výkon služby, nouzové postupy, CRM-Crew Resource Management, zdravověda či disciplína a odpovědnost. Tento výcvik je převážně teoretický, kromě některých předmětů, které se učí na výcvikových zařízeních, a je zakončen písemnou a ústní zkouškou.
 Tyto předměty jsou povinné a provozovatel je musí odškolit v předepsaném rozsahu. Další, tzv. nepovinné předměty se liší podle charakteru provozu dané letecké společnosti. Jsou zaměřeny především na péči o cestující, způsob servisu, chování v uniformě. Pokud společnost provozuje lety do oblastí jiných kultur, stevardi musí být samozřejmě poučeni i o odlišnostech chování v těchto částech světa.

Následující fáze se nazývá přeškolovací výcvik. Je to nauka o konkrétním letadle, na němž budou letušky a stevardi pracovat, a provádí se již na výcvikovém zařízení – takzvaném Mockupu – a také přímo v letadle. Uchazeči se seznamují s evakuačními postupy na daném typu, s po-užitím konkrétních nouzových a záchranných prostředků a samozřejmě i s ovládáním zařízení v galley atd. Po absolvování tohoto výcviku, který ještě bývá rozšířen o tzv. Dinghy Drill, tj. výcvik na člunech, pokud společnost provozuje ETOPS lety přes vodu, nastane konečně dlouho očekávaný moment, a tím je první let. Stevardi a stevardky pod dozorem instruktorů vykonají stanovený počet letů, poté je čekají ještě dvě přezkoušení za letu – typové a závěrečné pro získání kvalifikace. Pokud je úspěšně složí, nic nebrání vyrazit vstříc vysněné romantice. Vzdělávací proces však nekončí ani po získání plné kvalifikace. Minimálně jednou za rok čeká palubní průvodčí takzvané opakovací školení, dále roční přezkoušení za letu a také několikrát za rok školení týkající se nových servisních postupů. K tomu může přibýt další přeškolovací výcvik, spojený se zavedením nového typu do flotily, či funkční výcvik související s povýšením.

Posádky k pronájmu

Některé letecké společnosti se věnují i dlouhodobým a střednědobým pronájmům letadel. Říká se tomu A.C.M.I. leasing, nebo též Wet leasing. Zkratka ACMI znamená Aircraft Crew Maintenance Insurance, tj. letadlo se pronajme celé, létá dle předpisů země, kde je zapsáno v rejstříku, pouze letový řád má na starosti ten, kdo si jej pronajme. Existuje také takzvaná vlhká (DAMP) varianta ACMI leasingu. V praxi to znamená, že pronajaté letadlo v cizině létá s posádkou od toho, kdo letadlo půjčuje, ale část nebo celá Cabin Crew je od místní společnosti. Lídrem v tomto typu podnikání je v Čechách letecká společnost Travel Service. Za dobu své jedenáctileté existence pronajala své B737 systémem Damp společnostem Jordan Aviation, Malaysia, Oman Air, Windrose, Tajik Air a sama provozovala a provozuje touto formou B757 Air Slovakia, B737 Futura, A320 Smart Lynx a B767 Loftleidir. Co to znamená z pohledu výcviku stevardů? Pro tento případ je stanoven takzvaný rozdílový výcvik, kdy se sladí rozdíly v postupech. Palubní průvodčí se podle nich vycvičí a po vydání průkazu způsobilosti mohou létat na letadle s jinou imatrikulací v rámci ACMI. Většinou bývá posádka složena z místních řadových stevardů a vedoucí kabiny pochází od majitele letadla.
 O zážitcích stevardů na palubě letadla by se daly psát celé knihy. Zkušenosti s prací na palubě jsou tématem mnoha internetových diskuzí a fór. Kdo u této práce vydrží, ten samozřejmě dost rychle vystřízliví z počátečních romantických představ. I přesto se toto povolání pro mnohé stane drogou.