Velká mezinárodní letecká cvičení jsou vrcholem veškerého výcviku ve vzdušných silách armád NATO. Bohužel i v Alianci se v poslední době šetří, a tak jejich počet každoročně klesá. Jednou z posledních podobných akcí, jejíž tradice je stále udržována, zůstává takzvaný Tiger Meet, neboli setkání tygřích letek. Měli jsme jedinečnou příležitost absolvovat jeho letošní ročník od začátku až do konce. Každý Tiger Meet má svá vlastní specifika daná především tím, že se pokaždé koná někde jinde. V organizaci cvičení se střídají jednotlivé letky Tiger Association sdružené v NATO, i když v poslední době se do něj zapojují i další složky armád pořádajících zemí. V loňském roce tak měli čeští piloti bitevních vrtulníků jedinečnou možnost vyzkoušet si létání ve vysokohorském terénu ve střední oblasti Norska, zatímco o rok dříve létali naopak nad téměř pustou a vyprahlou krajinou Španělska. I proto přináší tradiční cvičení stále nové zkušenosti.

Andulou do Francie

Cesta na letošní ročník NATO Tiger Meetu, nazvaného oficiálně Ocean Tiger 2008, pro nás začíná časně ráno v neděli 22. června. Z letecké základny v Praze-Kbelích startují dva letouny An-26, z nichž jeden letí do Přerova a druhý do Čáslavi. Na obou místech již čekají příslušníci pozemního technického personálu a také několik pilotů, kteří neletí s bojovými stroji. Jejich úkolem je kromě vlastní přepravy také naložení potřebného vybavení a náhradních dílů. Antonov na čáslavské stojánce se začíná plnit různými bednami, žebříky a také zavazadly asi patnácti lidí. Když osádka vše řádně upevní, zbývá mezi nákladem a lavicemi po obou stranách trupu sotva 30 centimetrů. Krátce nato přistává andula z Přerova, která pobere další věci. Ta je o poznání prázdnější, neboť přerovský personál část svých věcí naložil do vrtulníků Mi-24V.
Vzlet provádíme krátce před desátou hodinou ranní a druhý An-26 nás následuje zhruba po půlhodině. Antonovy jsou velice spolehlivé stroje, nicméně o nějakém komfortu cestování, zvláště pak ve vojenské úpravě, nemůže být ani řeč. Sezení na kovových lavicích je již po pár desítkách minut velice nepohodlné, protože se o zaoblený trup nedá ani opřít a nohy si člověk kvůli nákladu také nenatáhne. Navíc jen někdo má to štěstí, že se může malým oknem dívat ven. Každý tak hledá nějakou lepší polohu. Naštěstí neletí maximální počet cestujících, a tak se dá s trochou úsilí alespoň částečně lehnout na tvrdou sedačku. Jenže v tu chvíli vám začne v rytmu vibrací letounu vibrovat celé tělo. Na řadu tak přicházejí různé podhlavníky vyrobené z batohů nebo oblečení. Samozřejmostí jsou i chrániče sluchu. Špunty v uších už máme všichni od spuštění motorů.
Samostatnou kapitolou je pak palubní toaleta. Malé chemické WC je umístěné v miniaturním výklenku hned za pilotní kabinou, kde usednutí občas vyžaduje skoro akrobatické pohyby. Ale zaplať pán bůh i za tuto nouzovku. Cesta do Francie se totiž i díky protivětru prodlužuje a bez záchodu by představovala opravdový risk.
Vojenská dopravní letadla ale mají i spoustu pozitiv. Vzhledem k tomu, že všichni jsou vlastně „z jedné firmy“, je zde úplně jiný vztah mezi osádkou a cestujícími. Piloti antonova nám tak vždy dají třeba vědět, když se pod námi objeví něco zajímavého, jako například letiště ve Frankfurtu. Na palubách armádních strojů také naprosto spolehlivě funguje catering. Pro každého cestujícího je tak připraven balíček se dvěma sendviči, jablkem, sušenkou, pytlíkem arašídů a dvěma druhy nealkoholických nápojů. Jak rád bych někdy přesně takové menu dostal u některých aerolinek.

Vřelé tygří přijetí

Po asi 4,5 hodinách letu konečně přistáváme na letecké základně francouzského námořnictva v Landivisiau, severovýchodně od přístavního města Brest. Už z okna je vidět podivné hrubé drážkování celé vzletové a přistávací dráhy. Tady asi budou pneumatiky letadel hodně trpět (teprve později se dovídáme, že jde o odvodňovací kanálky).
Jakmile po zastavení na určené východní stojánce a vypnutí motorů vystoupíme z letounu, vrhá se k nám několik příslušníků zdejší Flotille 11F, což je pořádající letka celého cvičení. Jeden z nich, celý schovaný v obleku tygra, se s každým zdraví podobně, jako se zdravili naši státníci před několika desetiletími. Vzápětí se to samé několikrát opakuje, neboť přistávají další transportní stroje, které přivážejí další cvičící jednotky. Nicméně v té době již je u nás autobus a vysokozdvižný vozík a ochotní Francouzi pomáhají s vykládkou materiálu i zavazadel. Během krátké chvíle tak opouštíme stojánku a ocitáme se v hlavní, takzvané tygří budově. Organizace se zdá být ještě lepší než loni v Norsku, natož pak oproti Tiger Meetu ve španělském Albacete v roce 2006. Teprve později se ukáže, že i ve Francii řada věcí zaskřípala. V Landivisiau se také potkáváme s osádkami 231. letky bitevních vrtulníků, tehdy ještě z Přerova. Čtyři stroje Mi-24V sem totiž přelétly již v pátek 20. června, protože na většině letišť potřebných pro mezipřistání by bylo obtížné o víkendu zajišťovat palivo. I tak šlo ale pro vrtulníkáře o celkem náročnou cestu, neboť celková délka tratě přesahovala 1800 km. „Letos jsme trať rozdělili na více kratších úseků, a tak jsme palivo doplňovali v Líních u Plzně, Colmaru nedaleko francouzsko-německých hranic a v Orleans. Každá část představovala něco přes dvě hodiny letu. Naštěstí nám přálo počasí, kdy spodek oblačnosti byl vždy minimálně kolem 500-600 metrů a dohlednost dosahovala 50 kilometrů. Z Přerova jsme odlétali ráno v pět hodin a kolem 16. hodiny jsme dorazili do cíle,“ říká jeden z pilotů Mi-24V, major Martin Vaniš.
To pilotům 211. taktické letky z Čáslavi přelet tak úplně nevyšel. Letka se Tiger Meetu účastnila poprvé, a to i přesto, že dlouhé roky měla statut čestného člena. Nicméně kvůli vytíženosti při přeškolení na nové letouny a následnému zajišťování ostré hotovosti už nebyl na podobná cvičení čas ani personál. Teprve když tygří asociace pohrozila vyloučením letky, naplánovala se účast na cvičení. Čtyři stíhací letouny JAS-39 Gripen měly původně přiletět v odpoledních hodinách v neděli 22. června. Ovšem v Čáslavi se na strojích objevilo několik závad, a tak se toho dne do Francie dostaly nakonec jen dva gripeny. Náhradní dvojice pak přistála až se značným zpožděním. Od té doby ale stíhačky fungovaly naprosto bez problémů a po celou dobu cvičení měly stoprocentní letuschopnost.

Tiger, Tiger, Tiger

Pondělí 23. června je oficiálním začátkem cvičení Ocean Tiger 2008. Prakticky veškeré stojánky na základně Landivisiau jsou v té době už zaplněné letouny a vrtulníky účastnických letek. Jde o téměř padesát strojů ze sedmnácti jednotek. Kromě českých strojů a místních námořních Super Etendardů tak zde jsou například francouzské letouny Mirage 2000 a Rafale, belgické F-16, španělské a švýcarské F-18, španělské Mirage F1, německé Tornado IDS, rakouské Saab 105 nebo britské vrtulníky Puma a Merlin. Z německého Geilenkirchenu se pak letových operací účastní i letouny E-3A Sentry systému AWACS, jejichž jednotka je také členem tygří asociace.

První den cvičení je naplánovaná pouze jedna velká letová vlna, která do značné míry slouží osádkám k seznámení se s pravidly létání ve francouzském vzdušném prostoru. Pro piloty rychlých bojových letounů zde příliš nového není, protože většina jejich misí bude probíhat nad mořem, ale piloti vrtulníků musejí dodržovat stanovené oblasti a výšky a brát tak ohledy za zdejší zemědělce, kteří zde chovají značné množství dobytka. Odpolední a večerní program pak už má vyloženě společenský charakter. Je to jedna z věcí, jíž se Tiger Meet odlišuje od jiných aliančních cvičení. Setkávají se zde totiž stále stejné jednotky, a tak mezi jejich příslušníky panuje mnohem silnější pouto. Letky žijí takzvaným tygřím duchem, který se projevuje prakticky na každém kroku a při každé činnosti. Třeba už jen slavnostní zahajovací nástup – po oficiálních projevech velení dodržují tygři zavedený rituál, kdy v poloze na zádech předvádějí mrtvého brouka. I kdykoliv jindy však stačí, aby někdo třikrát po sobě zvolal „Tiger, Tiger, Tiger“, a všichni přítomní opět padnou na záda. V české armádě by šlo o naprosto nepřípustnou věc, ale jinde ve světě vědí, že i takovéto zdánlivé drobnosti dokážou pozvednout morálku a kolektivního ducha vojáků.

Součástí společenského programu každého Tiger Meetu je i soutěž v několika oblastech, kdy se jednotlivé letky navzájem hodnotí. Boduje se způsob létání, vzhled tygřích uniforem, nejlépe zbarvené letadlo, vtipné scénky hrané na speciálním večírku a takzvané tygří hry, jež představují netradiční sportovní disciplíny. Hlavní trofejí je pak takzvaný stříbrný tygr, který je cenou putovní. Kulturní program je ale ještě bohatší. Tradiční večerní párty sice někteří kritici chápou jako něco nemístného, nicméně k tygřímu společenství patří a v poslední době se již stávají běžnou součástí i jiných leteckých cvičení NATO. Například při takzvaném mezinárodním večeru prezentuje každá jednotka své národní a krajové gastronomické speciality. Právě při podobných akcích je největší prostor k navázání přátelských vztahů mezi letkami.

Evakuace z ostrova

Hlavní náplní cvičení však zůstává společné létání. Od úterý až do pátku tak již má každý den svůj pevně stanovený program. Bohužel určitým problémem, se kterým se potýkají všichni organizátoři, je skloubení pomalých vrtulníků s rychlými proudovými letouny do společných operací. Vzhledem k odlišnému způsobu létání a bojového použití probíhají taktické briefingy na dvou oddělených místech. Příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků spolupracují především s osádkami britských vrtulníků Puma HC.1 od 230. squadron RAF a EH101 Merlin od 814. squadron Royal Navy. Každý den podnikají dvě bojové mise. Dopolední je zaměřená především na výcvik přímé letecké podpory (CAS – Close Air Support) s takzvanými předsunutými leteckými návodčími (FAC – Forward Air Controller). Jde o specialisty pozemních jednotek, kteří mají schopnost navádět na pozemní cíle bojová letadla. Je to velice náročný proces, kdy se návodčí musí umět vcítit do role pilota a odhadnout, co může ze vzduchu vidět, a poté ho krátkými a přesnými pokyny navést až k určenému cíli. Čeští piloti tento úkol plní například i na domácím cvičení Flying Rhino.
„Létáme do oblasti kolem města Loudeac asi 120 km jihovýchodně od Landivisiau. Kromě klasického CASu zde provádíme i takzvaný Emergency CAS, kdy nás navádějí příslušníci francouzských speciálních sil, kteří mají základní výcvik v navádění, ale nejsou plně certifikovanými návodčími. V takovém případě se celý postup výrazně zjednodušuje,“ řekl přímo na místě major Vaniš. ECAS je však v reálné bojové situa-ci velice riskantní úkol. Zpravidla se používá až jako poslední možnost, kdy je pozemní jednotka v přímém kontaktu s nepřítelem a hrozí jí vážné nebezpečí. Pomoc ze vzduchu se pak přivolává i s tím rizikem, že hrozí nepřesné navedení a v krajním případě i zasažení vlastních vojsk.
Odpolední vrtulníkové mise již jsou mnohem komplexnější a účastní se jich zpravidla všechny české i britské stroje, doplněné občas i vrtulníky francouzskými. Bojové lety představují hlavně záchranné operace, nejčastěji známé pod zkratkou CSAR – Combat Search and Rescue. Při jedné z nich letíme ve skupině, kterou vede britský Merlin, následují dva stroje Puma a z každé strany je chrání dvojice našich Mi-24V. Směřujeme také na jihovýchod, ale tentokrát se dostáváme až k jižnímu pobřeží Bretaně a pokračujeme dál nad moře. Po asi dvaceti minutách nízkého letu nad vodní hladinou se dostáváme k ostrovu Belle Ile. Zde se formace rozděluje. Zatímco transportní vrtulníky vyčkávají kousek od břehu pod ochranou dvou Mi-24V, druhá dvojice „čistí“ povrch ostrova. Teprve po zajištění celé oblasti dosedá Merlin a dvě Pumy na předem vybranou plochu, odkud evakuují ohrožené osoby. Čtyřiadvacítky neustále krouží kolem. Vše musí být velice rychlé, a tak celá akce nad Belle Ile trvá jen asi pět minut. Pak zase míříme nad moře, tentokrát nejkratší cestou k pevnině a teprve pak do Landivisiau.
Na první pohled všechno proběhlo v pořádku, ale piloti vědí své. Při skutečné misi bývá pravidlem, že formaci vedou doprovodné bitevní vrtulníky, určené k ochraně těch transportních. Bohužel české Mi-24V mají jen základní navigační a především komunikační vybavení.
To se pak projevuje nejvíce při závěrečném pátečním letu, kdy se operace účastní i rychlé bojové letouny a prostor nad ostrovem je v několika vrstvách zaplněn desítkami strojů. Najednou je potřeba komunikovat nejen ve dvojici, ale také ve svém balíku vrtulníků a případně i s řídícím na AWACSu. A to se s jednou radiostanicí na palubě zkrátka nedá.

Gripen s AMRAAMem zabodoval

Také čáslavští stíhači mají během cvičení plné ruce práce. Jejich gripeny jsou jakožto nové stroje v NATO středem zájmu všech účastníků a každý chce vidět, co dokážou. Stíhači mají svou vlastní budovu, kde jednotlivé mise plánují. Jde především o takzvané COMAO – Composite Air Operations, neboli složené letecké operace, jichž se účastní desítky strojů různých kategorií. U takových misí je více než samotné provedení letu důležité jeho detailní naplánování. Při skutečném bojovém nasazení se tak každá COMAO plánuje třeba i dva dny. Na cvičení Ocean Tiger 2008 však mají osádky na přípravu jen několik hodin. Vše probíhá asi tak, že po úvodním seznámení s celkovou „bojovou“ situací se piloti rozdělí na dvě skupiny protivníků a každá pak pracuje samostatně. Je určen velitel mise, který následně rozdá jednotlivcům úkoly. Někdo tak plánuje třeba způsob pojíždění na letišti, někdo trať letu do cílové oblasti, další třeba systém komunikace v rámci vlastního balíku letadel nebo způsob tankování paliva za letu a někdo jiný pak třeba samotný útok na cíl. Na závěrečném briefingu se pak jednotlivé fáze sestaví do celkového plánu. Vzhledem k jeho složitosti si piloti připravují i speciální karty, na nichž mají ve zkrácené formě nejdůležitější informace poznamenané. Ve skupině třiceti nebo čtyřiceti rychlých letadel, kdy se plán musí dodržet s vteřinovou přesností, již není čas na nějakou improvizaci. Piloti 211. taktické letky dokázali, že s gripeny dokážou být plnohodnotnými hráči v misích COMAO. Jejich úkolem byla stíhací ochrana útočných strojů, takzvaná OCA – Offensive Counter Air. Ukázalo se, že především díky moderním řízeným střelám středního doletu AIM-120C-5 AMRAAM můžou pro protivníka představovat vážnou hrozbu. A tak i když se čáslavští stíhači věnují především ostré hotovosti a nemají s COMAO tolik zkušeností, získali si ve Francii značný respekt.
Poněkud jiná situace však nastala při dopoledních misích, které byly zaměřené na cvičné vzdušné souboje mezi různými typy letounů, takzvané DACT – Dissimilar Air Combat Training. Ačkoliv je gripen strojem čtvrté generace, jeho jediný motor mu nedává takový výkon, jaký mají dvoumotorové typy. Při manévrovém vzdušném boji třeba s francouzskými Rafale nebo španělskými EF-18 to bylo jasně znát. Jako naprosto klíčová se pak ukázala moderní výzbroj. Třeba Švýcaři mají na svých F-18 nejmodernější řízené střely AIM-9X Sidewinder a k tomu ještě přilbový zaměřovač, takže pilotovi stačí se jen podívat za sebe, stisknout tlačítko a raketa se už o vše postará. Takový systém by prý dokázal udělat neporazitelným třeba i stařičkého phantoma.
Letová část cvičení skončila v pátek 27. června. O víkendu pak byly na programu již zmíněné sportovní tygří hry a v neděli pak den otevřených dveří. V českém pojetí by ale šlo o velký letecký den, na němž nevystupovaly jen účastníci cvičení Ocean Tiger 2008, ale slétla se sem i řada starých warbirdů, jako třeba Mustang nebo nová létající replika japonského Zera, postavená na základě amerického Texana. Jestli něco Francouzi umějí, tak je to spolupráce s veřejností. Ještě před leteckým dnem uspořádali takzvaný Spotters Day, na nějž přijelo asi 800 leteckých fotografů z celé Evropy, včetně České republiky. Co na-opak v Landivisiau nezvládli, byl pondělní odlet. Všichni chtěli odletět najednou a během zácpy na pojížděcích plochách a následného dlouhého vyčkávání některým strojům málem došlo palivo potřebné na přelet. Zmatek postihl i náš pozemní personál, kdy zcela nesmyslně a neočekávaně nechali české An-26 zajet na opačnou stojánku, než kam nasměrovali nás i s materiálem.
Radost z návratu ze cvičení, na němž osádky i pozemní personál čtyř bitevních vrtulníků a čtyř gripenů předvedl jen to nejlepší, však zahnala všechny chmury. Jen kdyby se armáda mohla účastnit více takových akcí, jako byl Ocean Tiger 2008.