Létání v Karibiku není až tak obtížné. Všechno záleží na přípravě. Jak říkával můj instruktor Jack, nikdy neleť tam, kde jsi už před pěti minutami nebyl hlavou. V případě Karibiku ovšem nejde o pět minut, ale o pět měsíců. A příprava je opravdu náročná.
 Prý se v Karibiku létalo i v dobách, kdy nebyl internet. Nevím, nedokážu si to představit. Všechny informace, všechny objednávky map, příruček, záchranných člunů, letadel, to vše bylo během naší výpravy možné jen pomocí internetu.
 Pilot, který létal jen v USA a je zvyklý na jednoduchý, účinný a hlavně jednotný systém létání, si tu musí připadat jak bankovní úředník vysazený uprostřed džungle. Našinec navyklý na český (ne)systém se tu rychle zorientuje a brzy se cítí jako doma. Samozřejmě za předpokladu, že alespoň trochu ovládá místní jazyk.
 Vždycky se vyplatí na takovou dalekou expedici letět ve skupině. Je to lepší než životní pojistka. Když se něco stane jednomu, druhý může přivolat pomoc. Dali jsme dohromady dvě skupiny po třech. Bylo nás šest na dvě Cessny 172.

Destination Stella Maris (1. 4. 2007)

„Miami Center, Cessna 2458G.“ „Cessna 2458G, this is Miami Center, go ahead.“ „Miami Center, Cessna 2458G, destination Stella Maris, Skips, 5500, Squaking 1200, request flight folowing.“ „Cessna 2458G, VFR service unavailable due to traffic workload.“ No, ten se mnou byl rychle hotový.
 Letový plán jsme otevřeli hned po uvolnění dispečerem v Tamiami. Tak to vyžadují předpisy. Flight following je něco jiného. Je to třešnička na dortu. Nahlásíte se na frekvenci, která je v podstatě určená pro lety IFR. Pokud má ale dispečer trochu čas, bez problémů vás vezme pod svou ochrannou ruku. Zásobuje vás informacemi o situaci na trati, varuje před letovým provozem ve vaší blízkosti, a pokud si to vyžádáte, poslouží i radarovým vektoringem.

 Jak pokračuje let, dispečeři si vás předávají dál a dál. VFR s komfortem IFR. Nemusíte se starat o to, jestli se blížíte k prostoru třídy D, C, B, vojenského nebo jinak omezeného prostoru. Ví se o vás.
 I v případě nouze si můžete být jisti, že je vaše pozice známá, a ví se tedy, kam poslat záchrannou službu. Když má ale dispečer cvrkot, slušně, ale jednoznačně s vámi vyběhne. Jako se mnou právě teď. Nevadí. Mám ještě několik frekvencí a líná huba, holý neštěstí, říkám si. Na další frekvenci se už chytám. „Cessna 2458G, Miami Center, radar contact, squak 4653, advise when changing altitude.“ A je to. Teď už můžeme v klidu vychutnávat nádherný let nad mořem a ten vzrušující pocit: ano, dokázali jsme to a máme před sebou deset dní krásného dobrodružství.
 Pod námi se mezi mraky rýsují obrysy ostrova a dráhy obrovského letiště Nassau International. Pro většinu cíl cesty. Ne pro nás. Možná na zpáteční cestě.
 Přeletěli jsme ostrov New Providence a opouštíme Nassau, třídu C. Létat nad ostrovy v 9500 stopách nás ale za chvíli přestává bavit. Chtěli bychom dolů. Jako by nám v Nassau četli myšlenky: „Cessna 2458G, Nassau Approach, radar service is terminated, resume own navigation, so long.“ Výborně, jsme volní. Plyn na minimum a šup na 1000 feetů. Palmy na dosah, voda a písek tak blízko. Tohle je létání po Karibiku.
 Stella Maris International je malé soukromé letiště na severním pobřeží ostrova Long Island. V roce 1996 ho po zničujícím hurikánu Lili koupil Alan Wehrenberg, bankéř z New Jersey. Z trosek, které zbyly, udělal krásné letiště s profesionálním FBO. Přistání stojí sice deset dolarů, ale nestačíte se divit. Vyndáte si bagáž a zjistíte, že vám odtahují letadlo neznámo kam. Uklidníte se teprve po ujištění, že je to běžná služba. Pracovník FBO odtáhne letadlo na parkoviště a přiváže ke kotvám. Ráno v domluvenou hodinu na vás letadlo už zase čeká na rampě.

Ostrov, kde dávají pelikáni dobrou noc (2. 4. 2007)

Pod námi se zase střídají ostrovy a ostrůvky a moře mění barvy jako kaleidoskop. Máme před sebou celkem lehkou trasu – 180 nm přímou čarou. Koho by ale bavilo létat po ostrovech přímo. Letíme tam, kde se nám líbí. Nakonec z toho jsou téměř tři hodiny.
 Letový plán by se měl ve vzduchu uzavřít s Nassau FSS, a to ne níž než v 8000 stopách. Pod 8000 pak s jedinou kontrolní věží široko daleko, s Exuma International. Nassau jsme neslyšeli už delší dobu. Neodpovídá ani nad 8000. Ani Exuma se nehlásí. Budeme muset letový plán uzavřít telefonicky po přistání.
 Naším dnešním cílem je ostrov Great Inagua. Průvodce po Bahamských ostrovech tvrdí, že populace ostrova Great Inagua se skládá z 924 Bahamců a 80 000 pelikánů. Nevím jestli je to pravda. Strávili jsme tu jedno odpoledne a pelikána jsme neviděli ani jediného. Jedno odpoledne na ně je asi málo. Na Matthew Town, jediné město na ostrově, je pro změnu jedno odpoledne a večer pro. Je to taková větší vesnice s jedním barem, dvěma telefonními budkami a krámkem s hodně smíšeným zbožím.
 Pro pilota je tento ostrov ale veledůležitý. Je to poslední bahamský ostrov na další cestě do Karibiku s letištěm AOE (Airport of Entry) a hlavně – mají tu AVGAS. Na další letiště, kde je možné dotankovat, ať už letíte na Jamajku nebo do Dominikánské republiky, je to nejméně 350 nm, 3-4 hodiny. Letíte-li s malou jednomotorovou Cessnou 172, nemůžete zde nepřistát. Pokud ale mohu radit, natankujte a rychle pryč.

Welcome home, brother (3. 4. 2007)

Odlet z Great Inaguy není jednoduchý. Máme namířeno do Kingstonu na Jamajce. Nějakých 350 mil a 3-4 hodiny letu, většinu času nad širým mořem. Vpravo komunistická Kuba, vpředu v anarchii a kriminalitě se zmítající Haiti a vlevo ve větru širé moře. Nádrže máme plné, a když budeme dobře hospodařit, pět hodin je jistých. Možná že to znáte, nad širým mořem zní i ten nejlepší motor tak nějak zvláštně. Jen pro ten pocit, že se o nás ví, bychom určitě neváhali podat letový plán. I kdybychom nemuseli. My ale musíme. Opouštíme Bahamy. Ze zkušenosti z minulého dne však víme, že to nebude jednoduché. Do 8000 stop se nelze spojit rádiem ani s Nassau FSS ani s Exuma Tower a 8000 stop nastoupáme tak někde mezi Kubou a Haiti. A letový plán lze za normálních okolností aktivovat jen ve vzduchu.
 Když nevíte kudy kam, zavolejte FSS. Jsou tu od toho, aby vám pomohli a poradili. Když jsem pracovníkovi FSS v Nassau po telefonu vysvětlil naše potíže, opravdu nám poradil: „Podejte si teď letový plán, naložte bagáž, odbavte se a těsně před odletem znovu zavolejte a aktivujete plán po telefonu.“ A je po problému – ale ne tak úplně. Jsme na ostrově Great Inagua, kde mají asi dvě telefonní budky. Jedna je rozbitá a druhá funguje jen na kupónové kódy. Jediný krámek, kde je možné si kupóny koupit, je ve vesnici a taxi nám už odjelo. Naštěstí si minulý večer každý koupil několik kupónů, aby si mohl zavolat domů. Prohledali jsme kapsy, dali dohromady pět kupónů a doufali, že z nich ještě něco vyškrábeme. Bagáž do letadla, zaplatit odletové poplatky a rychle k telefonu. „Good morning, Sir, I would…“ „Your credit is good for only ten seconds, please enter new credit code,“ hlásí milý dívčí hlas. Podruhé už není tak milý a potřetí je to hlas úlisné ježibaby. Napočtvrté se nám ale daří letový plán aktivovat a za chvíli jsme ve vzduchu.
 Blížíme se k pobřeží Haiti. Pevnina je už celkem zřetelná a vlevo se z oparu právě vynořil malý ostrůvek. Malý, ale slavný – ostrov Tortuga. Pirátské útočiště 17. století. Kapitán Jack Sparrow by mohl vyprávět. Jak rád bych si ten ostrov prohlédl zblízka! Haiti je ale přeci jen pro dobrodruhy našeho formátu trochu nebezpečné.
 Port Royal, druhý známý pirátský přístav, si už můžeme prohlédnout zblízka. Přistáváme v Kingstonu na Norman Manley International na dráhu 12 a slavný Port Royal leží přímo pod námi na pravém Base Legu. Z přístavu, známého kdysi jako „Sodoma nového světa“ nebo „nejhříšnější místo světa“, které sloužilo v polovině 17. století jako útočiště i Siru Henrymu Morganovi, je dnes bohužel jen slum a smetiště.
 Po přistání v Kingstonu nastávají pravé byrokratické orgie. Vzpomínáme na Bahamy, kde jsme museli vyplnit dva krátké formuláře. Tady nás čekaly dvě hodiny vyplňování papírů. Připadám si jako „mičuda“ v rukou úředníků.
 V Kingstonu zůstat nechceme. Je to velkoměsto a je prý dodnes v rukou pirátů. Těch pouličních. Když vás neokradli nikde jinde na světě, v Kingstonu vás prý do hodiny zaručeně okradou. Chystáme se tam, kde to není tak nebezpečné; do městečka Negril. Negril leží na západě Jamajky a v 60. letech minulého století jej založili příslušníci hnutí hippies. Dodnes je to znát. Hned po přistání k vám přikvapí malý rasta mužíček, možná vedoucí letového provozu, nevím: „Welcome home, brother, welcome home,“ vykřikuje nadšeně a cpe vám do ruky joint.

Velký pátek v Santo Domingu (5. 4. 2007)

V Negrilu jsme zůstali dva dny. Chtěli jsme si odpočinout. To jsme ale netušili, že v Negrilu se neodpočívá. Alespoň ne v noci. Party, reggae, pláž, moře a opět party. To je Negril. Spát se tu dá jen přes den u moře, nebo s dvojitými špunty
 v uších.
 Z Jamajky letíme do Santo Dominga v Dominikánské republice. Této trati jsem se při plánování obával nejvíc. Nejenže to byla nejdelší trať (400 mil), kterou nelze zkrátit, protože není kde natankovat, ale hlavně nám na konci cesty scházelo konkrétní letiště.
 V Santo Domingu byla vždy dvě letiště, mezinárodní Las Americas, kde s malou jednomotorovou Cessnou nelze přistát, a jedno menší pro všeobecné letectví. Donedávna to bylo letiště Herrera, jež ale začátkem roku 2007 jednoduše zavřeli. Místo něj otevřeli 40 km severně od města moderní letiště La Isabela. Nějak o tomto faktu ale zapomněli informovat veřejnost.
 Jakékoli informace o novém letišti v mapách, příručkách a dokonce i v on-line AIPu Dominikánské republiky chyběly. Že zavřeli Herreru se vědělo. Volal jsem proto na Las Americas, jestli je možné s Cessnou 172 přistát tam. „Není,“ dostalo se mi odpovědi. „Zkuste to v La Isabela.“ La Isabela? Co to je? Kde to je? Nikde žádné informace, jen na serveru virtuálních pilotů Vatsim jsem objevil informace o La Isabel, dokonce i s možností instalovat scenérie letiště do MS Flight Simulatoru. Po několika týdnech rešerší jsem Santo Domingo už pomalu vzdával. Až v on-line Jeppessen Internet Flight planner jsem objevil konkrétní informace o existenci letiště. Na nejnovějších IFR mapách od Jeppessona už je letiště také zakreslené. Nicméně do doby, než jsem uviděl modrou střechu hangárů v La Isabela, ve mě byl stín nejistoty. Není to opravdu jen virtuální letiště?
 Po přistání v La Isabela nás imigrační úředníci přesvědčili, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Co se na Jamajce jevilo jako vrchol byrokracie, se ukázalo být jen předkrmem. Nejen že je tu třeba vyplnit nespočet formulářů, zaplatit poplatky za přistání, navigaci, handling a pasažéry, ale když už si myslíte, že je konec, dají vám do ruky formuláře ministerstva zdravotnictví, ministerstva zemědělství, ministerstva financí a za každé ministerstvo je třeba zaplatit příslušný poplatek. Není to mnoho, poplatky se pohybují okolo 100-200 DOP, tedy 3-6 dolarů. Když to nakonec spočítáte, dá to dohromady částku lehce pod 100 dolarů.
 V Santo Domingu je večer před velkým pátkem. Staré město, Zona Colonial, se připravuje na oslavu Velikonoc. Krámky jsou prázdné, většinou zavřené. Zato náměstí, parky, kavárny a restaurace na ulicích praskají ve švech. Jsou Velikonoce, a tak se sluší zajít alespoň na pět minut do kostela, říkáme si po večeři. Katedrála Santa María la Menor na náměstí Kryštofa Kolumba je plná. Je tu dnes večer koncert. Pět kluků, pět děvčat a jedna kytara. Něco takového jsem ještě neslyšel. Něco mezi chorálem s jihoamerickým temperamentem a jazzovým sborem. Takhle si představuji rajskou hudbu. Jsme snad už v ráji?

San Juan, zpět v USA (6. 4. 2007)

Ze Santo Dominga máme namířeno do Portorika. Je to sice nejvzdálenější bod naší cesty, ale paradoxně se už vracíme do USA. Portoriko je sice stát jen přidružený k USA, platí tu ale stejné zákony a předpisy jako v kontinentálních státech, včetně komplikovaného procesu povolování příletu. Naštěstí v Dominikánské republice funguje mobilní telefon, a tak jsme ušetřeni problémů, které jsme zažili na ostrově Great Inagua.
 Zpět na území USA. Člověk má pocit, že je zase doma. Fungují tu bez problémů všechny systémy včetně FSS a Flight Following. Hned po obdržení celního squawk-kódu jsme zavolali San Juan Center, který nás doprovodil až na letiště Isla Grande v San Juanu. Celní a imigrační proces je tu taky tuhý, když to ale srovnáme s Jamajkou nebo Dominikánskou republikou, je to procházka růžovou zahradou.
 Million Air, místní FBO, pro vás udělá první poslední. Samozřejmě že se postará o letadlo, zaparkuje ho, ukotví a natankuje. Kromě toho zajistí auto a hotel. To vše bezplatně. Jen za to, že si u nich natankujete, a to po dlouhé době pod pět dolarů za galon.
 V Portoriku se spojuje karibský šarm s americkou věcností. Moderní San Juan je k nerozeznání od Miami. Najdete tu ale místa, především ve starém San Juanu, která vás na první pohled okouzlí svým koloniálním šarmem.
 Jsme na nejvzdálenějším bodu naší cesty. Protentokrát nejvzdálenějším. Všichni už pošilháváme po mapě, jak daleko by to bylo ještě na Martinik nebo Trinidad a Tobago...