Ve skutečnosti jde o jediné letiště uvnitř rozlehlého území Londýna, které je vzdálené pouhé tři kilometry od místa konání plánovaných olympijských her v roce 2012. Už dnes má velmi dobrou dopravní obslužnost – necelých pět kilometrů je vzdálené Canary Wharf a deset kilometrů odsud leží samotné centrum. Dopravu zajišťuje linka rychlodráhy DLR (Docklands Light Railway) a cesta do zastávky Bank ve finanční čtvrti Londýna trvá pouhých 22 minut, 14 minut je to do Poplaru (s napojením přes Canary Wharf). Letiště zaznamenalo v roce 2007 rekordní nárůst počtu odbavených cestujících, když přes jeho terminál prošlo 2,9 miliónu cestujících, což bylo o 23 % více než v roce předcházejícím. Podívejme se ve stručnosti do celkem nedávné minulosti, jak a proč toto frekventované letiště vůbec na území bývalých doků z viktoriánských časů vzniklo.

Na počátku bylo vhodné letadlo

Na letecké výstavě ve Farnborough roku 1978 nebyl největší hvězdou kolmo startující Hawker Harrier ani nadzvukový Concorde, ale kanadský dopravní letoun kategorie STOL s krátkým vzletem a přistáním Dash 7 firmy De Havilland of Canada (DHC-7). Předváděl ho tehdy zalétávací pilot Tom Appleton a dokazoval, že toto letadlo pro dopravu padesáti cestujících poháněné čtyřmi turbovrtulovými motory dokáže prázdné vzlétat a přistávat na dráze dlouhé pouhých 250 metrů a že je také mimořádně tiché.

Typ Dash 7 se zalíbil především jedné malé regionální britské společnosti — Brymon Airways se sídlem v přístavním Plymouthu, kterou založil a vlastnil podnikavý Novozélanďan Bill Bryce. Plymouth je sice dost velké město, ale hlavní dráha jeho letiště byla velmi krátká, necelých tisíc metrů. Proto se Bryceovi zdálo, že je typ Dash 7 přesně tím, co potřeboval. Na dalekém severu ve Skotsku se velmi rychle rozvíjel průmysl těžby ropy, ale těžní věže mohly na moři obsluhovat pouze v provozu velmi nákladné helikoptéry. Pokud by se tato část přepravy vrtulníky zkrátila, bylo by to nejen levnější, ale představovalo by to i zrychlení provozu. Objednány byly celkem čtyři letouny – dva pro provoz z Plymouthu a dva pro obsluhu ninianských ropných nalezišť. Pravidelný provoz letounů Dash 7 byl zahájen na jaře 1982 na lince Plymouth-Londýn-Heathrow.

Londýnské doky — co s nimi?

Rok 1979 přinesl v Británii změnu vlády a s tím i změnu politiky s ohledem na řešení nepříjemné otázky, jak naložit s oblastí chátrajících londýnských doků. Ty vznikly ještě v dobách panování královny Viktorie a v současné době už se prakticky nevyužívaly. Předsedkyně vlády Thatcherová založila korporaci London Docklands Development Corp. (LDDC), která měla ve své náplni regeneraci celého území, avšak v souladu s územními plány okolních komunit a úřadů. Třemi úspěšnými výsledky její práce se staly rychlodráha DLR, komplex Canary Wharf a letiště London City Airport.

Psalo se září 1981 a zakládací listiny LDDC byly jen několik týdnů staré, když se poprvé objevil nápad vybudovat místo doků letiště. Stalo se tak v diskusích mezi Regem Wardem, novým šéfem LDDC, a Philipem (dnes Sirem Philipem) Beckem, ředitelem velké stavební firmy John Mowlem and Co. Plc., která měla za sebou dlouhou dobu činnosti v oblasti doků. Reg Ward chtěl vybudovat něco, co by zvýšilo prestiž zanedbané čtvrti bývalých královských doků a současně zlepšilo dopravní obslužnost této části Londýna, považovanou tehdy za jakousi zapomenutou periferii města. Nejprve se uvažovalo o vybudování heliportu pro vrtulníky, ale potom si Sir Philip přečetl zprávu v časopise Flight o zájmu společnosti Brymon o letoun Dash 7. Byl soukromým pilotem a dokázal ocenit schopnosti tohoto letadla přistávat a vzlétat z krátkých drah. To mu vnuklo nápad vybudovat na volných nábřežích po zbořených docích, dlouhých přes kilometr, letiště. Směrovány byly také od východu na západ, přesně jako hlavní dráhy letiště Heathrow, a převažující vítr vál od západu. Navázal proto kontakt s Brycem v Plymouthu a pozval ho do Londýna spolu s jeho šéfpilotem Harrym Geem, bývalým důstojníkem na letadlové lodi Royal Navy, k prohlídce uvažované lokality.

A tak nedělní odpoledne 27. června 1982 na provizorní dráze na nábřeží Heron Quays, které je dnes součástí komplexu Canary Wharf, poprvé přistál Harry Gee s letounem Dash 7 poznávací značky G-BRYA (pojmenovaným City of Plymouth). Společnost Brymon prokázala uskutečnitelnost projektu a nyní byla řada na LDDC a firmě Mowlem jako primárním dodavateli, aby jej zrealizovali. Bryce mezitím v prosinci 1983 svou společnost Brymon prodal konsorciu firem, mezi nimiž figurovaly i aerolinky British Airways (BA).

Plánování výstavby nového letiště

V listopadu 1982 byla podána žádost o schválení plánu výstavby letiště ve východním Londýně. Následovalo veřejné stavební řízení, které se táhlo od 8. června 1983. Jeho vyvrcholením byl návrat letounu Dash 7, opět pilotovaného Harrym Geem, na molo Heron Quays ve čtvrtek 30. června. Nábřeží sice bylo velmi vhodně umístěné, ale pro pravidelný letecký provoz bylo příliš krátké.

Přibližně o rok později udělila vláda svolení s výstavbou letiště, avšak vázáné na splnění celé řady podmínek. Těmi nejdůležitějšími bylo to, že budoucí letiště směla používat jen letadla typu DHC-7 nebo stroje stejných provozních charakteristik, počet pohybů letadel měl být omezen na 120 ve všední den a 40 o víkendu. Letiště nemělo být využíváno vrtulníky a nesmělo se na něj létat v noci. To mělo přijít až později, v roce 1998, zatímco omezení pro jiné typy letadel a provoz se průběžně po celá léta upřesňovala (a v roce 1992 došlo k prodloužení vzletové a přistávací dráhy z původních 762 m na 1199 m). Ve Spojeném království je to ale dodnes jediné letiště, které je v provozu jen šest dnů v týdnu a o víkendu má 24 hodin letovou přestávku.

V květnu 1986 pak nastal okamžik, kdy byl položen základní kamen k výstavbě nového letiště, které bylo brzy dokončeno. První vzlet z něj uskutečnil opět Harry Gee 31. května 1987, stejně jako úvodní let pravidelné linky z Plymouthu na LCY 26. října téhož roku. Brymon tehdy navázal spolupráci s Air France, která prakticky trvá v jiných formách dodnes. Toho chladného říjnového rána uskutečnila společnost Euro City Express (později pod názvem London City Airways) jako odnož aerolinií British Midland Airways první pravidelný let z LCY do Paříže. Výstavba letiště a jeho rozvoj přišla údajně firmu John Mowlem and Co. Plc. na téměř 40 miliónů liber.

Síť se rozšiřuje

Prvními nalétávanými destinacemi z LCY se stala města Paříž, Brusel a Amsterdam. Na jaře 1989 pak otevřela společnost Flexair (dnes VLM) linku do Rotterdamu s letouny Dornier 228.

Mezitím však 18. prosince 1987 nastala pro letiště katastrofa, když úřad CAA zakázal provoz do Paříže s ohledem na možné ohrožení bezpečnosti provozu pro údajné potíže v řízení letového provozu nad hrabstvím Kent. Řešení těchto potíží trvalo celý měsíc. Dnes však už jsou příletové i odletové trasy letiště plně integrovány do řízení letového provozu londýnské oblasti.

Koncepce letiště uvnitř města se osvědčila, ale dosud měla velmi daleko ke komerčnímu úspěchu. Ten měl nastat až s příchodem dalšího vhodného letounu jako odpověď na potřebu rozšiřování obsluhovaných linek a zvyšování počtu přepravených cestujících. Tímto typem se stal stroj British Aerospace 146 (později Avro RJ).

Původní dráha letiště LCY byla koncipována tak, aby se dala snadno prodloužit. V červenci 1990, tedy necelé tři roky po otevření letiště, bylo zahájeno další stavební řízení pro schválení prodloužení dráhy na současných 1199 metrů, což mělo postačovat jak pro nový typ Bae 146, tak i pro letouny typu Fokker 50, Dash 8 a ATR.

V roce 1993 přestala letiště LCY obsluhovat společnost Brymon pro změnu obchodní politiky nového vedení v Plymouthu. Jakmile však došlo k prodloužení dráhy, mohlo letiště poskytnout spoje i do nových evropských destinací. Crossair (dnes Swiss) začal létat do Curychu v roce 1992 a do Ženevy pak v roce 1994. Nakonec se v roce 2003 objevily i letouny British Airways. V roce 2005 už bylo letiště London City Airport (LCY v kódu IATA, protože patřičné LCA už měla přidělené kyperská Larnaka) nedílnou součástí systému londýnské dopravy. Byla také zahájena další výstavba rychlodráhy do Woolwiche, která otevře novou spádovou oblast potenciálních cestujících, kteří mají dosud k letišti dost komplikovaný přístup.

Další budoucnost LCY

Díky svému umístění u prahu londýnských finančních center je letiště LCY považováno za velmi důležitou součást obchodu a hraje podstatnou úlohu v rozvoji hlavního města Velké Británie. Má proto velmi silnou podporu v podnikatelských kruzích díky své příznivé poloze a nejkratší době odbavení ze všech londýnských letišť – 10 minut do odletu. Není proto až tak překvapující, že se nedávno objevily zprávy o plánech společnosti British Airways otevřít první transatlantickou linku z LCY do New Yorku s letounem Airbus A 318 v uspořádání výhradně Business Class. Tento nový spoj má být zahájen v roce 2009 a pro LCY to bude poprvé, kdy z něho bude operovat proudový dvoumotorový typ A 318.

Spolu se zvyšováním počtu odbavených cestujících a otevíráním nových spojů velkých aerolinií muselo letiště LCY investovat přibližně 30 miliónů liber do výstavby čtyř nových stání pro letadla. Odletová část terminálu byla zrekonstruována a rozšířena tak, aby mohla pojmout zvýšené počty cestujících. Tyto dva projekty byly dokončeny v květnu 2008 a nově koncipovaný Bar Ten 28 měl být otevřen v červnu letošního roku.

V srpnu 2007 předložilo po rozsáhlých konzultacích vedení společnosti London City Airport Ltd, která od října 2006 patří konsorciu firem AIG Financial Products Corp. a Global Infrastructure Partners, plánovací požadavky obecnímu katastru London Borough of Newham, kam územně spadá, na zvýšení pohybů letadel na 120 000. Toto zvýšení provozu má vytvořit dalších tisíc pracovních příležitostí. Už dnes je letiště LCY s 2000 zaměstnanci největším soukromým zaměstnavatelem na území Newhamu, většina zaměstnanců tu i bydlí. Dále po schválení vládních plánů rozvoje letectví, které kladou důraz na maximální využití existující letištní infrastruktury, letištní správa zpracovala svůj vlastní Master Plan růstu a rozvoje až do roku 2030. Podle těchto plánů by mělo letiště v roce 2030 zvládat odbavení osmi miliónů cestujících ročně v souladu s rozvojem Londýna a s pokračující vysokou poptávkou po dopravě obchodních cestujících, přičemž si chce zachovat dobré „sousedské vztahy“ i se svým okolím a co nejméně ovlivňovat životní prostředí. Přesněji to znamená, že se nebude měnit provozní doba letiště. V noci se létat nebude a o víkendech bude udržována 24hodinová letová přestávka. Není také potřeba budovat další vzletovou a přistávací dráhu nebo přivádět na letiště stroje s vyšší přepravní kapacitou. Růst bude místo toho zajišťován intenzifikací využití stávající dráhy v souladu s vládní politikou, zlepšováním vytížení letadel a inovováním prostorů pro odbavování cestujících. Díky pořádání olympijských her v roce 2012 v Londýně vzrůstá význam oblasti východní části města i okolí ústí řeky Temže, což ještě více podtrhuje unikátnost tohoto letiště.