Příští rok oslavím třicet let létání, za tu dobu jsem létal pouze kluzáky (GLD) a motorové kluzáky (TMG) a stal se na obojím i instruktorem. Nikdy jsem nebyl závodní typ ani sběratel hodin a typů do zápisníku, přesto si mi povedlo nalétat více než tisíc hodin. Když se řekne tisíc hodin, tak to zní úctyhodně, ale vydělte to devětadvaceti lety (respektive sedmadvaceti kvůli vojně) a vyjde číslo už ne tak úctyhodné. Na jaře se začalo mluvit o tom, že by na Hosín mohl přijít nový kluzák HK-36 Super Dimona. Tento stroj jsem viděl vlekat kluzáky při výcviku našich rakouských přátel. Motoroví kolegové to nesli jako krádež vlekařských startů, ale Dimony tahaly více než dobře.

Seznámení

Skutečně koncem července se na Hosíně objevil krásný bílý pták s až neobvykle velkým rozpětím. Létal jsem Vivata a dlouho jsem neváhal a požádal Sašu Kubovce o přeškolení. U Dimony s imatrikulací OK-3611 – prvního dovezeného kusu do ČR – mi sdělil několik důležitých zásad, obešel se mnou celý kluzák a ukázal, co je třeba zkontrolovat. Protočil jsem vrtulí, zpočátku šla hodně ztuha, přeci jen to není Vivat, chce to grif a pak to jde líp. Ovládací prvky jsou uspořádány přehledně a na dosah. Překvapily mě hlavně dvě věci. Motorové přístroje jsou umístěny před sedadlem instruktora, kam se při přesnějším nastavování tlaku a otáček hůř dívá, a ovládací páka brzdicích klapek na levé straně, což znamená na přistání si přehmátnout. No a nesmím zapomenout na anglické jednotky na přístrojích. A pak už to šlo ráz na ráz. Nastartovat, ohřát, motorová zkouška a pak pojíždění. Jak jsem již v úvodu naznačil, nikdy jsem neřídil letoun a už vůbec ne s vlečeným příďákem, a proto pojíždění vypadalo spíš jako jízda mezi slalomovými brankami. Těžko se mi zvykalo na ovládání brzd a neustále jsem vykláněl křidélka proti větru („vivatáři“ to znají). Důležité úkony na startu nejsou složité, jen je tam navíc palivové čerpadlo.

3, 2, 1...

Startujeme. Směr, směr, směr! Opět kličkuju jako zajíc, ale se stoupající rychlostí se to zlepšuje. Poměrně brzy jsme ve vzduchu a jsem překvapen údajem variometru, když jej vydělím dvěma (je ve 100 ft/min), tak mi vycházejí 4 m/s! Není čas se moc rozhlížet, máme 500 ft, a tak je třeba otočit první zatáčku a letět si toto letadlo osahat. Velice jsem byl překvapen jak pohodlím, ergonomií a výhledem, tak i jemností řízení, výbornou stabilitou a hlavně úžasným klouzáním s vypnutým motorem. Byl to nádherný zážitek, kterého se ne a ne nabažit. Největší problém mi dělalo přistání. Jako plachtař zvyklý přistávat s náklonem proti větru mi přistání s tříkolovým příďovým podvozkem zpočátku připadalo dost složité. A teď najednou v tom sedím sám! Sólo však proběhlo nad očekávání klidně a snad druhé přistání už vypadalo celkem dobře. Druhý den jsem létal z pravé sedačky a nic mi nebránilo pokusit se naučit ovládat tento stroj i někoho jiného. Další vývoj již byl poměrně rychlý. Přeškolil jsem pár lidí, odletěl jsem si „řízená letiště“ a hodin přibývalo. A pak už jich bylo dost na to, abych se pokusil vytáhnout kluzák. Nejdřív jsem začal studovat motorovou metodiku, jelikož v té plachtařské o vlekání není kupodivu ani slovo.

…start!

A pak konečně nastal pro mě den s velkým D. Luděk Kluger mě prozkoušel, aby zjistil, jak jsem tak složitou knihu, jako je motorová metodika, pochopil, přidal několik svých postřehů nejen o vlekání samotném, ale i zkušenosti s vlekáním s Dimonou. Pak jsem trochu s obavou z neznámého nasedl, Luděk do Blaníka za mnou. Velice důsledně a dvakrát jsem provedl důležité úkony. Nikdy jsem netušil, co stojí úsilí předjet před kluzák, aby byl v ose startu… a jedeme! Bílý praporek nahoru, ještě jednou rychle úkony a dávám plný plyn (tedy ne tak doslova, tlak jen na 34). Obava je pryč, protože se musím soustředit na směr, rychlost a jak to vlastně vypadá za mnou (to mě v aerovleku zajímá poprvé v životě). Blaník letí, moje rychlost dosahuje vzletové hodnoty a já mírným přitažením přecházím do stoupání. Pohled do zrcátka, Blaník tam stále je. V klidném ovzduší další stoupání probíhá bez problémů. V domluvené výšce mávám, Blaník se vypíná a já po mírném poskočení, jakoby úlevě, po kontrole odpojení Blaníka ubírám plyn, vytahuji brzdicí klapky a klesám na přistání. V té radosti, že jsem to dokázal, jsem málem zapomněl zmáčknout tlačítko navijáku vlečného lana. A pak jen přistání, které se taky povedlo. A je to! První pilot s průkazem pilota kluzáků vytáhl pomocí motorového kluzáku bezmotorový kluzák do vzduchu. Dolétal jsem výcvik vlekaře a mám ve svém průkazu způsobilosti zapsanou kvalifikaci TOW…